Je léto roku 2007, je mi osmnáct let, a právě jsem si domů dovezl tuhle "japonskou Ducati". Někomu se zdá ošklivá, někomu se zdá příliš syrová a někdo si láme hlavu nad trubkovým rámem, který je leckterým trochu k smíchu. Z toho ale vyplývá jenom jedno. Tahle motorka je kontroverzní. To znamená, že je to motorka pro mě.
Koupil jsem ji tenkrát s naprosto vykuchaným sériovým výfukem, který zněl zlověstněji než kterýkoli laďák. Jeho funkce myslím, byla tehdy spíše kontraproduktivní, ale efekt byl tisíciprocentní. 18 let. Červená dvouválcová střela s vykuchanou rourou. Mí známí byli tehdy schopni lokalizovat moji polohu na metry přesně v okruhu dobrých 20 kilometrů jenom na základě tolik charakteristického chraplavého řevu mého SVčka. Cítil jsem se jako král. A jako král jsem si to také užíval. Toho času jsem ještě neměl žádné okruhové ambice, a tak mi nedostatky jako naprosto mizerná přední vidlice a nic moc dvou pístové brzdy s gumovými hadicemi nijak nekazili náladu. Zrychlení na zběsilé starty ze semaforů bylo pro mě v tu dobu dechberoucí (tabulkové zrychlení 3,2 vteřiny z nuly na sto je tomu důkazem) a sílu na nějaké to lehké wheelie a povinný burnout před výměnou gum to mělo taky. Byla dostatečně silná na to, abych si nepřipadal jako hlemejžď a nemusel se sklonit před 90 procent aut, ale zároveň jsem ji mohl neustále ždímat do bezvědomí, aniž bych si při tom ublížil. Z hlediska terminologie běžného života - klasická střední třída v kategorii V2. Otřepanou frázi „nenadchne, neurazí“ bych s dovolením předělal na více padnoucí „Nadchne a lehce urazí“. A to proč, popíši v následujících řádcích.
Někdo tenhle model hanlivě nazýval jako Ducati pro chudé, díky několika podobnostem to bylo více než pochopitelné a řekněme si na rovinu - pro Suzuki by to bylo velmi zdrcující, protože tohle srovnání by nemohla nikdy vyhrát (Vzhled zadní kyvné vidlice tomu dozajista také příliš nepomohl). Já si ale nemyslím, že je to tak jednoznačné. Suzuki prostě udělala něco jiného, než bylo u Japonců běžné, a to se mi líbí. Z hlediska budoucího prodeje to byla asi slepá ulička (svého času se nicméně tohle SVčko prodávalo setsakra dobře), já jsem ale za tyhle experimenty rád, protože z nich většinou vznikají motorky, které mají duši a charakter, a to Svčko dozajista má.
Polo kapotované Sko bylo pro mě takovým milníkem, neboť jsem poprvé v životě pocítil, že už mám konečně pořádnou dospělou motorku. Nějakých 70 koní se dneska zdá už docela k smíchu, ale prosím, nenechte se oblbnout čísly a tabulkami. Věřte, že 70 koní a 62Nm TEHDY je něco jiného než dnes. Tohle je véčkový dvouválec. Přesněji docela starý véčkový dvouválec. Žádný antihopp, žádný asistent. Výkonu tu tedy je tak akorát. A charakteru? Více než dost. Ukamenujte mě, ale stojím si za tím, že bych úplnému nováčkovi dal do rukou raději Superduka se zapnutými asistenty než tohle Svčko. Při podřazování jde totiž zadní kolo do smyku téměř neustále. Jsem za to ale zpětně vlastně velmi rád, neboť mě to naučilo "dávat si bacha". A díky ne úplně nejlepší přední vidlici jsem někdy takřka necítil přední kolo. Bylo tak velmi snadné to někde přepísknout, ať už v náklonu, nebo při brždění, protože když člověk nemá odezvu, nemá kontrolu. A jelikož tehdy bylo ještě ABS sprosté slovo, nezachránilo by Vás zhola nic. Absence tlumiče řízení u sportovních motorek pokládám dnes už za zločin, tehdy to ale rozhodně nebyl standard a už vůbec ne u motorky z této kategorie. Díky nepříjemnému rozkmitu řídítek jsem na SVčku mimochodem zažil jednu ze svých největších krizovek. V dnešní době bych si tedy dříve, než designové hefty koupil alespoň základní tlumič. Protože když jednou zažiješ rozkmit řízení, už nikdy nechceš.
Polo kapotáž je dle mého názoru krásná a dělá pro mě tuhle motorku velmi unikátní. Miluji její oblé tvary a to, jak je jiná. Nicméně motor je zcela odkrytý, a to má svoji lehkou vadu na kráse, nebo lépe řečeno na funkčnosti. Zejména pak pro ty, kteří rádi jezdí za každého počasí. Tedy i v dešti, chcete-li. Přední kolo totiž odvádí veškerou vodu přímo na motor. Díky postavení válců se stávalo, že se voda dostala až ke svíčce, a to zapříčinilo nechutné škubání motoru. Jízda v dešti je na Svčku tedy dvakrát tak nepříjemná. Pokud ale zrovna netečou proudy vody, jízda na zakroucených okreskách s dobrým povrchem je za odměnu. Suchá hmotnost 165 kilo a zadní 160tka guma, to dělá z SVčka velmi hbitý strojek. Maximálka lehce přes 200km/h odpovídá celkovým jízdním schopnostem. Na okreskách víc třeba není a na dálnici S-ko žádnou ostudu nedělá. Jízdní pozice je spíše sportovní, a to je na motorce s označením S určitě dobrá zpráva. Co jsem miloval, je také bílý budík otáčkoměru, který působí velmi racingově. A ač je to motorka především sportovní, dala se na tandemu svézt i nějaká ta kočka. Což bylo svého času něco zcela zásadního. Dnes je zadní sedlo sportovních motorek spíše pro homologaci nebo na připevnění jednoho řízku ve dvou krajících chleba. S-ko tak může být skvělá volba pro toho, kdo hledá motorku střední kategorie, která ho nesemele ani finančně, ani fyzicky a požaduje o trochu více charakteru, než co může nabídnout nějaký Hornet, či jemu podobné stroje. Nemluvě o tom, že je to poctivý charakterní stroj, na kterém je spousta srandy a dá se pořídit za míň, než elektrokolo. A to je prostě boží.
Nebudu to idealizovat. SVčko je z doby, kdy měli motorky ještě často výrazné mouchy, a S-ko je má taky, ale přirostla mi k srdci a doteď tvrdím, že až budu mít jednou času nazbyt, jedno si koupím a předělám ho tak, aby bylo perfektní. Stálo by to za to, protože svůj potenciál, to "gró" rozhodně má.